Lékařský termín migréna je úzce spjat s bolestí hlavy, typickým příznakem popisovaným jako hlavní symptom (= nejtypičtější známka tohoto onemocnění). Během migrény se objevuje nejen bolest hlavy, ale i další symptomy. Vedle silných bolestí hlavy, pacienti s migrénou popisují i další poruchy mnoha funkčních systémů těla.
Migréna se vyskytuje častěji jako familiární onemocnění, děti z rodin, kde rodič trpí migrénou, mají 1,5 až 4x vyšší pravděpodobnost tohoto onemocnění. Studie na dvojčatech také ukázaly, že polovina individuálního rizika migrény je dána životními podmínkami a druhá polovina je určována genetickými faktory.
První výskyt migrény je většinou u mladistvých. Nejvyšší prevalence ( = četnost onemocnění) je ve věku mezi 40 a 45 roky a se zvyšujícím věkem se opět snižuje. U žen je cca 20% pravděpodobnost výskytu oproti mužům s cca 7%.
Migrenózní bolesti hlavy se liší od jiných forem bolestí hlavy svým jednostranným, pulsně-synchronizovaným a na pohybu nezávislým charakterem. Tento charakteristický typ bolesti, typická citlivost na světlo a hluk, nevolnost a častá nejistota a závratě ukazují na změněné vnímání – přinejmenším během ataky. Slabé změny vnímání se vyskytují někdy i u pacientů v době bez obtíží a mohou se projevovat téměř nepostřehnutelnou nejistotou při pohybu postižených.
Nejdříve se rozlišuje mezi migrénou „s“ a nebo „bez“ tzv. aury. Pod pojmem aura se rozumí neurologické symptomy, které se vyskytují bezprostředně před nebo na začátku bolestí hlavy. Většina pacientů má migrénu bez aury, zhruba třetina pacientů hovoří o auře s neurologickým (postihujícími nervy) podrážděním nebo poruchou. Jedná se většinou o optické příznaky jako záblesky světla, mihotání nebo šmouhy klikatých čar (tzv. fortifikace), které mohou porušit vidění a přetrvávají 30 až 60 minut. Pravidelně jsou pak následovány migrenózními bolestmi hlavy.
Bolesti typické pro migrénu jsou zprostředkovány hlavovým nervem Nervus trigeminus. Hlavním jevem při aktivaci tohoto hlavového nervu a výsledná bolest je zánětlivá reakce v oblasti tohoto nervu (neurogenní zánět), jejíž původ se v současnosti opírá o dvě teorie. Jedna předpokládá, že migréna je způsobena poruchou nervových buněk samotných (=neurogenní). Ve druhé jsou příčinou defekty cév, které tento nerv zásobují krví (vaskulární příčina). Obě teorie jsou podpořeny vědeckými důkazy, a proto je obecně přijímáno, že migréna je neurovaskulárního původu.
Cílem medikamentózní léčby migrény je nejprve léčit akutní ataku a následně profylaxe (opatření k předcházení dalších záchvatů bolesti). Často bývají doporučovány léčivé látky ze skupiny tzv. triptanů (antagonisté serotoninových receptorů) jako např. Sumatriptan. Tyto léčivé látky často pomáhají nejen proti bolesti hlavy, ale většinou eliminují i ostatní doprovodné příznaky jako nevolnost a zvracení. U pacientů s lehkou až středně těžkou migréno jsou doporučována klasická analgetika (např. kyselina acetylsalicylová, ibuprofen, diclofenak apod.).
Kromě akutní léčby je u některých pacientů nutná i medikamentózní profylaxe. Pravidelné užívání léku může v nejlepším případě ataky bolestí hlavy zastavit nebo alespoň četnost a sílu atak snížit. Účinné látky používané v profylaxi zahrnují beta blokátory metoprolol a propranolol, blokátor kalciových kanálů flunarizin a antikonvulziva valproát a topiramát.
Výběr nejsprávnější léčby pro každého pacienta je výsledkem detailní diskuze s neurologem nebo jiným lékařem, který má zkušenosti s léčbou migrény.
Kromě léčby migrény může ke zlepšení symptomů přispívat i chování pacienta. Zde je důležité se pokud možno stáhnout do nerušivého prostředí, např. do tmavé místnosti, tělesnou námahu je třeba také omezit. Také může pomoci spánek a studené obklady a rovněž relaxační cvičení (např. progresivní uvolnění svalů podle Jacobsena).