Epilepsie - co to vlastně je?
Výraz epilepsie je odvozen z řeckého slova „epilonbanein“, tj. uchvátit, napadnout. Epilepsie tedy znamená „záchvat“ nebo lépe „záchvatovité onemocnění“. Existují různé typy záchvatových onemocnění a proto se hovoří spíše o epilepsiích. Každý člověk může dostat za určitých okolností epileptický záchvat, např. při při vyčerpání, únavě, stresu, nedostatku spánku, horečce, intoxikaci (i alkohol a drogy), elektrickém šoku, nedostatku kyslíku nebo po závažném poranění hlavy. Označení epilepsie se používá jen tehdy, když se epileptické záchvaty objeví bez zjevné příčiny u jinak zdravé osoby, nebo pokud se opakují. Kromě jiného to znamená, že se v případě epilepsie jedná o chronickou, tedy dlouhotrvající chorobu, což ovšem neznamená, že by to musela být nemoc celoživotní.
Toto je ukázka z brožury o epilepsii. V případě zájmu o celý text použijte download vpravo.
Ne každý, kdo prodělal epileptický záchvat je také epileptik. O epilepsii lze mluvit až tehdy, pokud k záchvatům dochází opakovaně a bez zjistitelné vyvolávající příčiny. Epilepsie jako taková je chronické (tj. dlouhotrvající) onemocnění. Výskyt v populaci je 0,5 – 1%, v ČR je přibližně 70 000 – 100 000 epileptiků
Další a podrobnější informace vám na požádání sdělí ošetřující lékař, případně ošetřující lékař nemocného se záchvatovým onemocněním, jste-li jeho příbuzný.
Epileptický záchvat je vyvolán netlumenými elektrickými výboji mozkových buněk (tzv. neuronů). Příčiny jsou různé - od nepatrných změn ve funkci některých buněk, přes poškození mozku při úrazech, až po změny tkáně při mozkových cévních příhodách. V zásadě však lze říci, že každé poškození mozku (i zdánlivě nepatrné) může mít za následek výskyt epileptických záchvatů. Nejméně 5 % ze všech obyvatel (tj. každý dvacátý) prodělalo v průběhu svého života alespoň 1 epileptický záchvat. Na vyvolání záchvatu se mohou podílet různé okolnosti – nedostatek spánku, horečka, vyčerpání, některé léky, jakož i alkohol (nebo jeho náhlé odnětí)! Pravděpodobnost, že se setkáte s nutností poskytnout první pomoc člověku s epileptickým záchvatem je výrazně vyšší, než že potkáte člověka, postiženého akutním srdečním infarktem.
Další a podrobnější informace vám na požádání sdělí ošetřující lékař, případně ošetřující lékař nemocného se záchvatovým onemocněním, jste-li jeho příbuzný.
Odpověď na tuto otázku není tak snadná, jak by se na první pohled mohlo zdát. Epileptických záchvatů je mnoho druhů a jen jeden z nich, tzv. grand mal (z francouzštiny) – což znamená velký záchvat (současný název je generalizovaný tonicko-klonický záchvat) rozpozná bez obtíží jako epileptický záchvat i laik. Postižený se náhle zhroutí na zem, ztuhne v napětí svalstva celého těla, zmodrá v obličeji a poté se dostaví křečovité záškuby paží a nohou.
Avšak takový záchvat je spíše výjimkou – mnohem častější jsou tzv. malé záchvaty (petit mal), které jsou mnohem nenápadnější a také většinou unikají pozornosti okolí. Ve srovnání s velkým epileptickým záchvatem jsou “malé“ záchvaty mnohem méně alarmující, poutají menší pozornost okolí a ani člověk v bezprostřední blízkosti nemusí poznat, že postižený má záchvat. I tyto malé záchvaty však mohou mít velice rozdílnou podobu.
Podle klinického obrazu a nálezu na EEG:
Fokální (ložiskové, parciální)
Generalizované (primárně generalizované)
Tato otázka není položena jen z vědeckého zájmu. Jen ten, kdo ví, jak může epileptický záchvat vypadat a dokáže jej rozpoznat, může poskytnout také přiměřenou první pomoc. Není žádnou vzácností, že člověk postižený “malým“ epileptickým záchvatem je považován za opilého. Při záchvatu může být postižený i při vědomí – jde-li o jednoduchý fokální (ložiskový nebo parciální) záchvat. Při takovém záchvatu se mohou vyskytovat nejrůznější projevy, které souvisejí s mozkovou činností. Mohou se (například) objevit záškuby svalů, postižený může zaznamenat různé pocity v některé části těla, může slyšet zvuky, vidět předměty, které ve skutečnosti neexistují (zrakové přeludy), mít nejrůznější pachutě atd. Takové záchvaty jsou jen zřídka ostatními osobami rozpoznatelné. V průběhu záchvatů může nastat porucha nebo ztráta vědomí, zvláště tehdy, pokud je epileptickým výbojem zasažen větší počet nervových buněk, takže mozek v tom okamžiku není schopen plnit své normální funkce. Postižený ale nemusí vždy upadnout. Často zůstává stát, ale může se potácet, provádět bezúčelné pohyby nebo činnosti, nebo nesrozumitelně hovoří. Tento druh záchvatů se označuje jako komplexní parciální (nebo též komplexní ložiskový, fokální s poruchou vědomí), při čemž výraz “komplexní“ zde znamená, že je postiženo také vědomí pacienta. Právě takto postižení vyvolávají v okolí dojem, že jsou “divní“ nebo opilí. Jen velmi zřídka nás napadne, že by mohli právě prodělávat epileptický záchvat.
Kromě právě popsaných základních typů existuje ještě celá řada dalších druhů epileptických záchvatů, z nichž některé vypadají jako náhlý záchvat (např. tonický záchvat s pádem), jiné jen zřídka zavdají příčinu k tomu, abychom postiženému poskytovali první pomoc – jako například epileptické záchvaty absencí u dětí školního věku, které vyhlížejí jako chvilková nepozornost či zahledění.
Další a podrobnější informace vám na požádání sdělí ošetřující lékař, případně ošetřující lékař nemocného se záchvatovým onemocněním, jste-li jeho příbuzný.
Elektroencefalografie (EEG)
je medicínská vyšetřovací metoda. Slouží k vyšetřování jak dětí, tak i dospělých. Samotné vyšetření je zcela bezbolestné. Výsledky EEG vyšetření jsou nezastupitelné zejména v diagnostice epilepsií.
Je zcela bezbolestné vyšetření, které pro pacienty nenese žádná rizika. Probíhá na lůžku a trvá přibližně 30 minut.
Na hlavu se nasadí speciální čepice se snímacími elektrodami a připojí se k přístroji, který pak zaznamenává elektrickou aktivitu mozku.
Během vyšetření je pacient občas vyzván, aby otevřel a zavřel oči, dále probíhá fotostimulace ( záblesky světla při zavřených očích), následně rychle a zhluboka dýchá – zvlášť nosem a ústy.
Video EEG monitorace
Provádí se současně záznam EEG a chování pacienta (videokamera i se zvukem). Lékař pak může záchvaty lépe vyhodnotit. Vyšetření probíhá za hospitalizace zpravidla po dobu 3 až 5 dní.
Magnetická rezonance (MRI)
je moderní vyšetřovací metoda, která umožňuje velmi detailně obrazit různé orgány v lidském těle včetně mozku. Princip vyšetření je velmi složitý. K "prosvěcování" pacienta se v případě MRI nevyužívá rentgenové záření, ale magnetické pole. Pacient při vyšetření leží uvnitř vyšetřovacího tunelu (gantry). V případě MRI vyšetření mozku má hlavu uvnitř měřící cívky.
Z nepříjemných zážitků pacienti obvykle popisují hlučnost vyšetření. Někteří úzkostnější pacienti mohou mít nepříjemný pocit z uzavřeného prostoru. Vyšetření je bezbolestné a zcela bezpečné.
Výsledky MRI vyšetření jsou velmi cenné, protože umožňují lékaři detailně posoudit strukturu vyšetřovaného orgánu.
Magnetická rezonance se hojně využívá v epileptologii a v dětské neurologii obecně. Vyšetření obvykle trvá kolem 30-45 minut.
Výpočetní tomografie (CT), je vyšetřovací metoda, která slouží k zobrazení vnitřních orgánů. Princip vyšetření je podobný jako u rentgenu, ale zásluhou složité měřící a regulační techniky je zobrazení vnitřních orgánů nesrovnatelně kvalitnější než v případě rentgenového vyšetření. Podobně jako při vyšetření magnetickou rezonancí leží pacient ve vyšetřovacím tunelu. Vyšetření je zcela bezbolestné a mohou se mu podrobit téměř všichni pacienti. Určitou nevýhodou je vystavení pacienta rentgenovému záření. Rozlišovací schopnost zobrazení je až na některé výjimky zpravidla o něco horší, než dává magnetická rezonance.
Vyšetření trvá asi 10 minut.
V zásadě není! Obvykle záchvat ustane sám od sebe do 2-3 minut. Jeho průběh nemůže osoba poskytující první pomoc nijak ovlivnit.
Výjimky z tohoto pravidla
Záchvaty, které nepřestanou ani po 3-5 minutách. Zvláště rozhodné jednání vyžaduje případ, kdy trvá delší dobu velký záchvat (grand mal - generalizovaný tonicko-klonický záchvat) a kdy je postižený ohrožen zejména sníženým přívodem kyslíku (nedostatečné dýchání). U záchvatu, který skončí do 3 minut, není situace nijak dramatická a postižený zpravidla neutrpí žádné poškození, i když v průběhu křečové fáze je v obličeji promodralý (cyanóza). Za tak krátkou dobu sníženého přívodu kyslíku do mozkové tkáně neutrpí mozkové buňky obvykle žádnou škodu. Je dokonce možné, že sníženým přívodem kyslíku se sníží i nadměrná aktivita mozkových buněk, a tím je záchvat ukončen. Pokud ale záchvat ani po této době nepřestane, je nezbytné urychleně volat lékařskou pohotovost, protože může jít o tzv. epileptický status.
Během záchvatu a bezprostředně po něm manipulujte s postiženým raději co nejméně! To znamená, nesnažte se jej usilovně držet, odvádět pryč, násilně mu bránit v jeho projevech. Takové jednání z vaší strany stejně záchvatu nezabrání a hlavně ve fázi reorientace může vést k nedorozumění a případně k “obraně“ pacienta proti domnělému omezování.
Nepokoušejte se zejména: násilím přidržovat pacientovy končetiny, rozevírat mu křečovitě zaťaté pěsti, rozevírat mu čelisti a násilím se pokoušet vložit mu nějaký předmět mezi zuby (ve snaze zabránit pokousání jazyka a sliznice úst). Nesnažte se třesením, pleskáním, křikem a nebo jinými různými oživovacími pokusy záchvat přerušit. Nesnažte se rovněž postiženého ve fázi pozáchvatového spánku za každou cenu probudit.
Při velkém epileptickém záchvatu jde hlavně o to chránit postiženého před poraněním, které může utrpět zejména při náhlém pádu. Měli bychom odstranit z jeho blízkosti ostré předměty a předměty s hranami, o něž by se mohl potlouci, sejmout mu brýle, případně odebrat cigaretu (pokud právě kouřil). Je-li to možné, podložíme mu hlavu (dekou, kabátem), aby netloukl hlavou o zem. Někdy stačí mu jen podložit pod hlavu ruku. Více se už dělat nedá, jak již bylo řečeno – záchvat nelze přerušit či zkrátit.
Totéž platí v zásadě a logicky i o jiných formách záchvatů, vždy jde především o to, abychom postiženého ochránili před poraněním, zvláště při pádu.
Jakou pomoc poskytnout člověku po proběhlém záchvatu
Přiměřená pomoc po záchvatu je stejně důležitá jako při akutním záchvatu. Především je nutno zjistit, zda postižený není zraněn. Zvláště pozorně prohlédnout hlavu, dále prohlédnout též končetiny, zda pacient neutrpěl rozsáhlejší odřeniny a zvážit, zda v takovém případě není potřebné přeočkovat proti tetanu. Zlomeniny, nebo vážnější tržné rány, které by si přirozeně vyžádaly odborné ošetření, jsou naštěstí při záchvatech výjimečné. Zkusíme pak klidně k postiženému promluvit. Je důležité zjistit stav jeho vědomí a zda je orientován; ptáme se proto klidně a zřetelně, zda ví, kde se nachází, který je den, případně datum, jak se jmenuje. Teprve pokud postižený odpovídá jasně a správně si můžeme být jisti, že nabyl plného vědomí a že je schopen nadále jednat samostatně a odpovědně. Pokud si tím naopak nejsme jisti, měli bychom u něho zůstat a dbát na to, aby se nedostal do nebezpečné situace (např. náhle nevkročil do jízdní dráhy). Neměli bychom jej však pevně držet, nýbrž spíše “být po ruce“.
I taková situace může po záchvatu nastat. Příčina však není ve “špatném charakteru“ postiženého, nýbrž obvykle v jeho strachu a nejistotě, protože mnohdy bezprostředně po záchvatu neví, co se vlastně přihodilo a má pocit ohrožení. Někdy také nerozumí tomu, co mu chceme říci a cítí se ohrožen - zvláště hlasitým hovorem, výraznou gestikulací a případně nejistotou v chování osoby, která mu poskytuje pomoc, a může se domnívat, že ten člověk “to s ním nemyslí dobře“. Proto je nezbytné jednat s postiženým rozvážně, oslovovat jej klidně, nereagovat na jeho případné hlasité projevy a spíše jeho stav respektovat, než ho nutit, aby se podřídil vašim pokynům. Pouze v nejzávažnějších případech, když hrozí nebezpečí vážného poranění nebo dokonce ohrožení života postiženého, může osoba poskytující první pomoc použít násilí, aby zabránila nejhoršímu – to je přípustné i podle zákona.
Zcela jednoduše řečeno: vůbec na tom nezáleží! Základní pravidlo, tj. postiženého chránit především před poraněním a případně u něho zůstat, dokud nenabude plného vědomí a orientace, platí zcela samozřejmě pro všechny případy narušeného či změněného vědomí, ať příčina toho stavu je jakákoli - od alkoholového rauše až po duševní poruchu. Ostatně osobě, která poskytuje první pomoc, může být skutečně jedno, jaká příčina k okamžitému stavu narušeného vědomí a omezené schopnosti jednání vedla. Avšak ten, kdo o základech správné první pomoci něco ví, může také v případě potřeby lépe a zodpovědněji jednat. Člověk, který poskytuje první pomoc a pomyslí i na možnost epileptického záchvatu, může také později zasahujícímu lékaři detailně popsat průběh záchvatu. Přesný a detailní popis průběhu záchvatu je pro další případné léčení důležitější než snaha pokoušet se na místě stanovit vlastní diagnózu.
Většinou nikoli, zejména za těchto okolností:
V takovém případě mu jen ušetříte nepříjemnosti a sobě čas, když jej nebudete nutit k ošetření v nemocnici. Představte si sami sebe v podobné situaci, kdyby vás třeba každý týden ve vám již dávno známém stavu (totiž po záchvatu) vozili “na kontrolu“ do nemocnice! Pak byste se asi ani neodvážili vyjít na ulici. Přání již dobře orientovaného nemocného byste v tomto případě měli respektovat. Připomeňme si již výše uvedenou zvláštnost epilepsie: jde o chronické onemocnění, které se však projevuje “akutními“ příznaky.
Přesto bývají mnohdy nemocní s epilepsií opakovaně vyšetřováni a léčeni jako třeba nemocní se srdečním infarktem, ačkoli je jejich onemocnění epilepsií dávno známé a dokonce jsou pro ně léčeni, a nepotřebují žádnou další akutní lékařskou pomoc, pokud ovšem skutečně nejde o nějaké jiné, komplikující onemocnění, což ovšem musí v konkrétním jednotlivém případě posoudit lékař.
Další a podrobnější informace vám na požádání sdělí ošetřující lékař, případně ošetřující lékař nemocného se záchvatovým onemocněním, jste-li jeho příbuzný.