Je záchvat vážnou událostí?

V zásadě není! Obvykle záchvat ustane sám od sebe do 2-3 minut. Jeho průběh nemůže osoba poskytující první pomoc nijak ovlivnit. Ani lékař zde nebývá mnoho platný, protože i když může eventuálně podat injekci, která záchvat zastaví, záchvat obyčejně pomine dříve než se stačí účinek léku projevit

 

Výjimky z tohoto pravidla

 

Záchvaty, které nepřestanou ani po 3 minutách. Zvláště rozhodné jednání vyžaduje případ, kdy trvá delší dobu velký záchvat (Grand mal) a kdy je postižený ohrožen zejména sníženým přívodem kyslíku (nedostatečné dýchání). U záchvatu, který skončí do 3 minut není situace nijak dramatická a postižený zpravidla neutrpí žádné poškození, i když v průběhu křečové fáze je v obličeji promodralý (cyanóza). Za tak krátkou dobu sníženého přívodu kyslíku do mozkové tkáně neutrpí mozkové buňky obvykle žádnou škodu. Je dokonce možné, že sníženým přívodem kyslíku se sníží i nadměrná aktivita mozkových buněk a tím je záchvat ukončen. Pokud ale záchvat ani po této době nepřestane, je nezbytné urychleně volat lékařskou pohotovost, protože může jít o tzv. Grand-mal status. 

Poněkud méně nebezpečný, avšak přesto odborné pomoci vyžadující je status jiného druhu epileptických záchvatů, tj. delší dobu probíhající záchvat, nebo série záchvatů jiného typu. Zde není sice hlavním nebezpečím nedostatek kyslíku, ale spíše riziko nekontrolovaného jednání postiženého. Pacient může například bez vědomé kontroly vstoupit do jízdní dráhy, aniž by bral ohled na provoz, pokoušet se vyskočit z okna bez ohledu na to, že okno je ve 12.poschodí apod. Osoba, poskytující první pomoc musí v těchto případech především chránit postiženého před dalším poraněním.

 

 

Čeho se vystříhat ?

 

Během záchvatu a bezprostředně po něm manipulujte s postiženým raději co nejméně! To znamená nesnažte se jej usilovně držet, odvádět pryč, násilně mu bránit v jeho projevech. Takové jednání z Vaší strany jednak stejně záchvatu nezabrání a hlavně ve fázi reorientace může vést k nedorozumění a případně k “obraně“ pacienta proti domělému omezování.

 

Nepokoušejte se zejména :násilím přidržovat pacientovy končetiny, rozevírat mu křečovitě zaťaté pěsti, rozevírat mu čelisti a násilím se pokoušet vložit mu nějaký předmět mezi zuby (ve snaze zabránit pokousání jazyka a sliznice úst). Nesnažte se třesením, pleskáním, křikem a nebo jinými různými oživovacími pokusy záchvat přerušit. Nesnažte se rovněž postiženého ve fázi pozáchvatového spánku za každou cenu probudit.

 

 

Jak chránit člověka s epileptickým záchvatem?

 

Při velkém epileptickém záchvatu jde hlavně o to chránit postiženého před poraněním, které může utrpět zejména při náhlém pádu. Měli bychom odstranit z jeho blízkosti ostré předměty a předměty s hranami, o něž by se mohl potlouci, sejmout mu brýle, případně odebrat cigaretu (pokud právě kouřil). Je-li to možné, podložíme mu hlavu (dekou, kabátem), aby netloukl hlavou o zem. Někdy stačí mu jen podložit pod hlavu ruku. Více se už dělat nedá, jak již bylo řečeno – záchvat nelze přerušit či zkrátit.

Totéž platí v zásadě a logicky i o jiných formách záchvatů, vždy jde především o to, abychom postiženého ochránili před poraněním, zvláště při pádu.

 

Jakou pomoc poskytnout člověku po proběhlém záchvatu

 

Přiměřená pomoc po záchvatu je stejně důležitá jako při akutním záchvatu. Především je nutno zjistit, zda postižený není zraněn. Zvláště pozorně prohlédnout hlavu, dále prohlédnout též končetiny, zda pacient neutrpěl rozsáhlejší odřeniny a zvážit, zda v takovém případě není potřebné přeočkovat proti tetanu. Zlomeniny, nebo vážnější tržné rány, které by si přirozeně vyžádaly odborné ošetření, jsou naštěstí při záchvatech výjimečné. Zkusíme pak klidně k postiženému promluvit. Je důležité zjistit stav jeho vědomí a zda je orientován; ptáme se proto klidně a zřetelně, zda ví, kde se nachází, který je den, případně datum, jak se jmenuje. Teprve pokud postižený odpovídá jasně a správně si můžeme být jisti, že nabyl plného vědomí a že je schopen nadále jednat samostatně a odpovědně. Pokud si tím naopak nejsme jisti, měli bychom u něho zůstat a dbát na to, aby se nedostal do nebezpečné situace (např. náhle nevkročil do jízdní dráhy). Neměli bychom jej však pevně držet, nýbrž spíše “být po ruce“.

 

Co dělat, je-li postižený agresivní?

 

I taková situace může po komplexně-ložiskovém nebo po velkém záchvatu nastat. Příčina však není ve “špatném charakteru“ postiženého, nýbrž obvykle v jeho strachu a nejistotě, protože mnohdy bezprostředně po záchvatu neví co se vlastně přihodilo a má pocit ohrožení. Někdy také nerozumí tomu, co mu chceme říci a cítí se ohrožen - zvláště hlasitým hovorem, výraznou gestikulací a případně nejistotou v chování osoby, která mu poskytuje pomoc a může se domnívat, že ten člověk “to s ním nemyslí dobře“. Proto je nezbytné jednat s postiženým rozvážně, oslovovat jej klidně, nereagovat na jeho případné hlasité projevy a spíše jeho stav respektovat, než ho nutit, aby se podřídil Vašim pokynům. Pouze v nejzávažnějších případech, když hrozí nebezpečí vážného poranění nebo dokonce ohrožení života postiženého, může osoba poskytující první pomoc použít násilí, aby zabránila nejhoršímu – to je přípustné i podle zákona.

 

 

Co dělat v případě, když si nejsem jist, zda jde o epileptický záchvat ?

 

Zcela jednoduše řečeno: vůbec na tom nezáleží! Základní pravidlo, tj. postiženého chránit především před poraněním a případně u něho zůstat, dokud nenabude plného vědomí a orientace, platí zcela samozřejmě pro všechny případy narušeného či změněného vědomí, ať příčina toho stavu je jakákoli - třeba od alkoholového rauše až po duševní poruchu. Ostatně osobě, která poskytuje první pomoc může být skutečně jedno, jaká příčina k okamžitému stavu narušeného vědomí a omezené schopnosti jednání vedla. Avšak ten, kdo o základech správné první pomoci něco ví, může také v případě potřeby lépe a zodpovědněji jednat. Člověk, který poskytuje první pomoc a pomyslí i na možnost epileptického záchvatu, může také později zasahujícímu lékaři detailně popsat průběh záchvatu. Přesný a detailní popis průběhu záchvatu je pro další případné léčení důležitější, než pokoušet se na místě stanovit vlastní diagnózu.

 

Musí postižený po záchvatu do nemocnice?

 

Většinou nikoli, zejména za těchto okolností:  

1. Pacient je plně orientován, tj.ví kde je, co se přihodilo, kdo je, jaký je den, případně datum

2. Není vážně poraněn a je si vědom toho, že má epilepsii, resp. se léčí pro záchvaty.

 

V takovém případě mu jen ušetříte nepříjemnosti a sobě čas, když jej nebudete nutit k ošetření v nemocnici. Představte si sami sebe v podobné situaci, kdyby Vás třeba každý týden ve Vám již dávno známém stavu (totiž po záchvatu) vozili “na kontrolu“ do nemocnice! Pak byste se asi ani neodvážili vyjít na ulici. Přání již dobře orientovaného nemocného byste v tomto případě měli respektovat. Připomeňme si již výše uvedenou zvláštnost epilepsie : jde o chronické onemocnění, které se však projevuje “akutními“ příznaky.

 

Přesto bývají mnohdy nemocní s epilepsií opakovaně vyšetřováni a léčeni jako třeba nemocní se srdečním infarktem, ačkoli je jejich onemocnění epilepsií dávno známé a dokonce jsou pro ně léčeni a nepotřebují žádnou další akutní lékařskou pomoc, pokud ovšem skutečně nejde o nějaké jiné, komplikující onemocnění, což ovšem musí v konkrétním jednotlivém případě posoudit lékař.

 

Lze tedy uzavřít, že vyšetření v nemocnici, případě předání do další lékařské péče je na místě pouze v případě, že není splněna alespoň jedna z výše uvedených tří podmínek.

 

Další a podrobnější informace Vám na požádání sdělí ošetřující lékař, případně ošetřující lékař nemocného se záchvatovým onemocněním, jste-li jeho příbuzný.