Umění a epilepsie
Epilepsie je typicky chronické onemocnění. Zejména v případech, kdy se léčbou nedaří dosáhnout uspokojivé kontroly záchvatů, nabývá charakteru tělesného postižení ve smyslu oficiální definice, s postižením v oblasti interpersonální, profesionální i sociální, jsou omezeny i možnosti získání vzdělání a trávení volného času.
Problémy s tím spojené vedou u postižených téměř vždy k:
přemítání o nemoci, psychickým reakcím, pokusům o změnu situace a konečně k frustraci.
Přijmeme-li definici umění jako odrazu lidské existence, pak je pochopitelné, že umění neobráží jen krásné stránky života, ale také stinné, jako: zklamání, prohra, smrt a jiné tíživé zkušenosti, mezi něž patří v neposlední řadě také nemoc, zvláště chronická.
Téma epilepsie bylo v minulosti nápadně často v uměleckých dílech zpracováno, což je dáno zřejmě tím, že epilepsie je až dosud časté onemocnění ( s frekvencí výskytu až 1/100 – 200 obyvatel) a navíc v minulosti bylo toto onemocnění často spojováno s nadpřirozenými vyvolávajícími příčinami (religiozní a jiné výklady); definitivní objasnění epilepsie jako organické poruchy mozku bylo podáno až v 19. století. Navíc symptomy epilepsie (záchvaty) vyvolávaly spíše u okolních přihlížejících než u postižených samotných hluboké dojmy, obavy a nejistotu. Nelze se proto divit, že epilepsie, jako záhadné a mnohdy stigmatizující onemocnění nalézala svůj odraz i v oblasti umění, a to jak v umění výtvarném (malířství, grafika, sochařství), tak v beletrii, méně často v hudbě, většinou ovšem ve smyslu negativním (vyřazení postižených ze života a ze společnosti).
Pokud nyní na našich domácích stránkách „Epilepsie a umění“ demonstrujeme a opatrně interpretujeme některá umělecká díla na motivy epilepsie, pak to činíme v naději, že bychom snad mohli obohatit naše poznání o některé, dosud nerozpoznané aspekty a snad i pozitivní momenty v duchu slov André Gida : „ Věřím, že nemoc je klíč, který nám může otevřít některé dveře“.
Problémy s tím spojené vedou u postižených téměř vždy k:
přemítání o nemoci, psychickým reakcím, pokusům o změnu situace a konečně k frustraci.
Přijmeme-li definici umění jako odrazu lidské existence, pak je pochopitelné, že umění neobráží jen krásné stránky života, ale také stinné, jako: zklamání, prohra, smrt a jiné tíživé zkušenosti, mezi něž patří v neposlední řadě také nemoc, zvláště chronická.
Téma epilepsie bylo v minulosti nápadně často v uměleckých dílech zpracováno, což je dáno zřejmě tím, že epilepsie je až dosud časté onemocnění ( s frekvencí výskytu až 1/100 – 200 obyvatel) a navíc v minulosti bylo toto onemocnění často spojováno s nadpřirozenými vyvolávajícími příčinami (religiozní a jiné výklady); definitivní objasnění epilepsie jako organické poruchy mozku bylo podáno až v 19. století. Navíc symptomy epilepsie (záchvaty) vyvolávaly spíše u okolních přihlížejících než u postižených samotných hluboké dojmy, obavy a nejistotu. Nelze se proto divit, že epilepsie, jako záhadné a mnohdy stigmatizující onemocnění nalézala svůj odraz i v oblasti umění, a to jak v umění výtvarném (malířství, grafika, sochařství), tak v beletrii, méně často v hudbě, většinou ovšem ve smyslu negativním (vyřazení postižených ze života a ze společnosti).
Pokud nyní na našich domácích stránkách „Epilepsie a umění“ demonstrujeme a opatrně interpretujeme některá umělecká díla na motivy epilepsie, pak to činíme v naději, že bychom snad mohli obohatit naše poznání o některé, dosud nerozpoznané aspekty a snad i pozitivní momenty v duchu slov André Gida : „ Věřím, že nemoc je klíč, který nám může otevřít některé dveře“.
